Vstup do lesa
Řeka duší plynoucí nočním lesem
Mystika

Reinkarnace

Žijeme víc než jednou?

Žijeme jen jednou? Už tři tisíce let lidé po celém světě vyprávějí, že se duše vrací. Věří tomu hinduisté a buddhisté, věřili Pythagoras a Platón, druidové, kabalisté, Juliusz Słowacki i Henry Ford. ve 20. století začal psychiatr Ian Stevenson sepisovat výpovědi dětí, které vyprávějí o „minulém životě“. Sebrali jsme tu nejslavnější příběhy, to, co se v nich ověřilo, i to, co říkají kritici.

Otevřít s ilustracemi a animacemi15 příběhů, 11 tradic, knihy a výzkumy

V číslech

Příběhy lidí

Putování myšlenky světem

Indie: kolo sansáry (od cca 8.–6. stol. př. n. l.)

Nejstarší jisté texty o putování duše jsou indické upanišady. Učí, že pravé „já“, átman, neumírá spolu s tělem, ale přechází do nového. V jakém těle se znovu narodí, závisí na karmě, tedy na důsledcích dřívějších činů.

Tento kruh zrození a smrti se nazývá sansára. Cílem rozhodně není vracet se co nejdéle, ale z kola se osvobodit. Hinduisté tomuto osvobození říkají móksa. Stejnou myšlenku, každý po svém, převzaly džinismus a sikhismus.

„Jako člověk odkládá obnošené šaty a oblékává nové, tak duše opouští opotřebovaná těla a vstupuje do nových.”
Bhagawadgita 2,22

Buddha a Tibet (od V w. p.n.e.)

Buddha přijal indickou myšlenku znovuzrozování, ale změnil ji. Učil, že neexistuje trvalá, neměnná duše, která by přeskakovala z těla do těla. Znovuzrozuje se spíše proud příčin a následků, jako plamen přenášený z jedné svíčky na druhou.

Texty vyprávějí, že v noci probuzení si Buddha vzpomněl na mnoho svých dřívějších životů. Tibeťané rozvinuli nauku o bardu, stavu mezi smrtí a novým zrozením, který má trvat až čtyřicet devět dní. Odtud pochází tzv. Tibetská kniha mrtvých, která se čte u zemřelého. Z Tibetu pochází také tradice tulku, tedy rozpoznávání učitelů, kteří se znovuzrodili. Nejznámějším z nich je dalajlama.

„Počátek této pouti nelze objevit. Není vidět první bod, od něhož bytosti zahalené nevědomostí putují a kolují.”
Samjutta Nikája 15,3 (volný překlad)

Egypt: mýtus, který nebyl egyptský (Herodot, V w. p.n.e.)

Řecký historik Hérodotos napsal, že to byli Egypťané, kdo jako první učili, že duše po smrti postupně vstupuje do zvířat a po třech tisících let se vrací do lidského těla.

Egyptologové dnes říkají přímo, že jde o omyl. Egypťané věřili v život po smrti, v Usirův soud a v to, že duše ba může přijímat různé podoby, ale nikoli v další pozemská vtělení. Hérodotos jim nejspíš připsal přesvědčení svých krajanů, pythagorejců.

„Egypťané jako první hlásali, že lidská duše je nesmrtelná a že když tělo zemře, vstupuje do jiného tvora, který se právě rodí.”
Hérodotos, Dějiny II, 123

Řecko: Pythagoras a Platón (6.–4. stol. př. n. l.)

V Řecku se stěhování duší nazývalo metempsychóza. Hlásali ji orfikové a Pythagoras, který si prý pamatoval svá dřívější vtělení a z toho důvodu nejedl maso.

Nejkrásněji to popsal Platón. V „Ústavě“ vypráví mýtus o Erovi, vojákovi, který padl v bitvě a po dvanácti dnech ožil na pohřební hranici. Er viděl, jak si duše samy vybírají další život. Orfeus si vybral život labutě, Aiás lva a Odysseus, unavený slávou, klidný život obyčejného člověka. Potom duše pily vodu z řeky Zapomnění a na všechno zapomněly. Platón také věřil, že učení je v podstatě rozpomínání se na to, co duše už věděla.

„Nebude to bůh, kdo si vás vybere, ale vy sami si vyberete svůj osud. Vina je na straně toho, kdo si vybírá, bůh je bez viny.”
Platón, Ústava X, 617e

Druidové a Keltové (I w. p.n.e.)

Julius Caesar, který dobýval Galii, zapsal, že druidové učí, že duše nezanikají, ale po smrti přecházejí do jiných těl. Myslel si, že díky tomu se keltští bojovníci nebáli smrti.

Je to svědectví nepřítele, zapsané Římanem, a sami druidové nezapsali nic. Historici se přou, zda je Caesar správně pochopil, nebo zda jejich učení přizpůsobil Pythagorovým myšlenkám, které znal.

„Především chtějí přesvědčit, že duše neumírají, ale po smrti přecházejí z jedněch do druhých. Považují to za největší podnět k odvaze, protože mizí strach ze smrti.”
Julius Caesar, O válce galské VI, 14

Slované: stopy a domněnky (před 10. stol. a v lidové paměti)

Staří Slované po sobě nezanechali vlastní písemnosti, takže nevíme jistě, zda věřili v návrat duše. Máme jen stopy. Dětem se dávala jména zemřelých dědečků a babiček a o Dziady se pro duše předků připravovalo jídlo, teplo a otevřené dveře. Někteří etnologové v tom vidí víru, že se předek může vrátit v rodu.

To je však hypotéza, nikoli jistota. Stejně dobře mohou takové zvyky vyjadřovat prostě paměť na zemřelé a víru, že duše navštěvují domov. Poctivě je třeba říct, že mnohá současná vyprávění o „slovanské reinkarnaci“ jsou dodatky bez pramenů.

„Tma všude, ticho všude, co to bude, co to bude?”
Adam Mickiewicz, Dziady, část II, obřad vyvolávání duší

Kabala: gilgul (od 12. stol., rozkvět v 16. stol.)

V židovské mystice se putování duše nazývá gilgul, tedy „valení se“. Zmiňuje se o něm Zohar a rozvinul ho velký kabalista Izák Luria ze Safedu. Jeho žák Chajim Vital zapsal toto učení v „Bráně vtělení“.

Podle kabaly se duše vrací, aby napravila to, co nestihla, a dovršila svůj úkol. Tento proces nápravy se nazývá tikkun. Myšlenku gilgulu převzali i chasidé, také na polských územích, a dodnes se objevuje v jejich vyprávěních.

„Duše se může vrátit mnohokrát, dokud nenaplní všechna přikázání a nenapraví to, co pokazila.”
myšlenka z „Brány vtělení“ Chajima Vitala (shrnutí)

Křesťanství: spor staletí (3.–13. stol.)

Teolog Órigenés z Alexandrie ve 3. století učil, že duše existovaly dříve, než se narodily. Nebyla to ještě reinkarnace, ale myšlenka jí blízká. V šestém století byly názory jeho přívrženců odsouzeny a církev přijala, že člověk žije na zemi jednou a potom přichází soud.

Ve středověku vyznávali víru ve stěhování duší katarové v jižní Francii, označení za heretiky. Dnešní učení katolické církve říká jasně, že reinkarnace neexistuje. Přesto, jak ukazují výzkumy, část polských katolíků v ni věří.

„Lidem je souzeno jednou zemřít, a potom soud.”
List Židům 9,27

Islám a Drúzové (od 11. stol.)

Většina muslimů reinkarnaci odmítá, protože Korán mluví o jednom životě a vzkříšení. Výjimkou jsou Drúzové z Libanonu, Sýrie a Izraele. Věří, že se duše znovuzrodí okamžitě po smrti v nově narozeném dítěti.

Proto se v drúzských vesnicích děti, které mluví o předchozím životě, berou zcela vážně. Právě tam našel Ian Stevenson jeden ze svých nejslavnějších případů, chlapce jménem Imad.

„Zemřít je jako vyměnit si košili.”
obrazné rčení Drúzů („výměna košile“)

Afrika, Arktida, Amerika (tradice živé dodnes)

U Jorubů v Nigérii může chlapec dostat jméno Babatunde, tedy „otec se vrátil“, a děvčátko Yetunde, „matka se vrátila“. Inuité věří, že spolu se jménem zemřelého přechází na dítě část jeho duše.

Tlingitové z Aljašky vyprávěli, že před smrtí oznamovali, ve kterém příbuzném se vrátí, a ukazovali znamení, podle nichž je mají poznat. Stevenson takové případy zkoumal na Aljašce v šedesátých letech.

„Babatunde: otec se vrátil.”
jméno v jazyce jorubů

Západ objevuje reinkarnaci (19.–21. stol.)

Na Západě myšlenku reinkarnace v 19. století zpopularizovali teosofové, především Helena Blavatská a později Rudolf Steiner. V Polsku o putování ducha psal Juliusz Słowacki.

Ve 20. století se téma dostalo do knih o hypnotické regresi, do kina i do vědeckého výzkumu. Dnes podle průzkumů věří v reinkarnaci každý třetí Američan a každý čtvrtý Polák, často vedle křesťanské víry.

„Teorii reinkarnace jsem přijal, když mi bylo dvacet šest let. Práce by byla marná, kdybychom nemohli využít zkušenosti jednoho života v tom dalším.”
Henry Ford, San Francisco Examiner, 1928

Co bylo zkoumáno

Ian Stevenson byl uznávaný psychiatr, vedoucí psychiatrické kliniky na Virginské univerzitě. V roce 1961 odjel do Indie prověřit výpovědi dětí, které mluvily o předchozím životě, a zabýval se tím až do své smrti v roce 2007. Cestoval do Indie, na Srí Lanku, do Libanonu, Turecka, Barmy, na Aljašku i do Evropy. V jeho práci pokračuje psychiatr Jim Tucker.

Stevenson nikdy netvrdil, že reinkarnaci dokázal. Svou první knihu opatrně nazval „Dvacet případů naznačujících reinkarnaci“. Hledal jiná vysvětlení, jako podvod, náhodu nebo zaslechnuté rozhovory, a popisoval, kdy žádné z nich nesedělo.

Co se opakuje v případech dětí

Věk. Děti začínají mluvit o předchozím životě obvykle mezi druhým a čtvrtým rokem a přestávají kolem šesti, sedmi let.

Násilná smrt. V archivu Virginské univerzity zhruba sedm z deseti popisovaných „předchozích osob“ zemřelo náhle: při nehodě, ve válce nebo násilím.

Krátká pauza. Mezi smrtí „předchozí osoby“ a narozením dítěte uplynul obvykle zhruba rok a půl.

Blizny. Stevenson popsal více než dvě stě případů, v nichž mělo mateřské znaménko nebo vrozená vada dítěte odpovídat ráně zemřelého. Shromáždil je ve dvousvazkovém díle „Reincarnation and Biology“ z roku 1997.

Strachy a hry. Děti se často bojí toho, co mělo zabít předchozí osobu, například vody nebo aut, a ve hře napodobují její povolání.

Co říkají kritici

Kultura. Nejvíce případů je tam, kde lidé v reinkarnaci věří. Rodina, která v ni věří, snáze přiřadí slova dítěte k nějakému zemřelému.

Paměť dospělých. Slova dítěte se zapisovala jen zřídka, než se rodiny setkaly. Vzpomínky svědků se po letech mísí s tím, co se dozvěděli později.

Kryptomnézie. Dítě mohlo něco zaslechnout v televizi nebo od dospělých a zapomenout, odkud to ví. Klasickým příkladem je případ Bridey Murphyové.

Chybějící mechanismus. Věda nezná způsob, jakým by vzpomínky mohly přežít bez mozku a přejít do jiného těla. Filozof Paul Edwards shrnul nejsilnější námitky v knize „Reincarnation: A Critical Examination“ z roku 1996.

„Existují tři tvrzení z tohoto oboru, která si podle mě zaslouží vážný výzkum. Třetí z nich: že malé děti někdy uvádějí podrobnosti z předchozího života, které se po ověření ukáží jako správné a které nemohly poznat jinak než reinkarnací.”
Carl Sagan, astronom a skeptik, Svět stíhaný démony, 1995. Dodal, že je vybral ne proto, že je pokládá za pravdivá.

Jak by to mohlo fungovat?

Nikdo neví, jak by reinkarnace fungovala, pokud vůbec existuje. Tady jsou nejdůležitější nápady, od náboženských po vědecké. Všechny kromě posledního jsou nepotvrzené hypotézy.

Duše mimo tělo (hipoteza). Nejstarší odpověď: člověk má nesmrtelnou duši a tělo je jejím oděvem. Tak smýšleli Platón, hinduisté i mnozí mystikové. Věda to nedokáže ani dokázat, ani vyloučit.

Mozek jako rádio (hipoteza). Psycholog William James se v roce 1898 zeptal, zda mozek opravdu vytváří vědomí. Možná ho jen přijímá a propouští, jako rádio signál. Když se rádio pokazí, vysílání jde dál. K této myšlence dnes odkazují Jim Tucker a část badatelů klinické smrti.

Proud bez duše (hipoteza). Buddhisté se domnívají, že nepřechází žádné stálé „já“, jen řetěz příčin a následků, karma. Tak jako plamen přeskakuje ze svíčky na svíčku: není tentýž, ale není ani úplně jiný.

DMT jako brána (hipoteza). Rick Strassman předpokládal, že mozek při narození a smrti uvolňuje DMT, což otevírá stav, v němž vědomí opouští tělo nebo do něj vstupuje. U lidí neexistují žádné důkazy.

Paměť v poli (hipoteza). Biolog Rupert Sheldrake tvrdí, že vzpomínky nejsou uloženy v mozku, ale v „polích“, s nimiž se mozek propojuje. Dítě by se pak mohlo „naladit“ na paměť někoho zemřelého. Většina vědců tuto teorii odmítá.

Psychologické vysvětlení. Názor většiny vědců: vzpomínky sídlí v mozku a zanikají spolu s ním. Výpovědi dětí lze vysvětlit představivostí, zaslechnutými rozhovory, nevědomými nápovědami dospělých a náhodnými shodami.

Knihy, o kterých se mluví

Putování duší

Michael Newton, 1994 (Journey of Souls)

Americký hypnoterapeut popsal sezení, při nichž lidé v hluboké hypnóze nevyprávěli o předchozích životech, ale o čase mezi nimi. Podle těchto výpovědí duše po smrti opouští tělo, setkává se s průvodcem, vrací se do své „skupiny duší“, předstoupí před radu starších a sama si vybere další život a tělo. Newton tvrdil, že popisy tisíců klientů byly překvapivě shodné. Pokračováním je „Destiny of Souls“.

Co na to říkají výzkumy: Záznamy z hypnózy nelze ověřit. Shoda vyprávění může pocházet z toho, jak hypnotizér vedl sezení a jaké otázky kladl.

DMT. Molekula duše

Rick Strassman, 2000 (DMT: The Spirit Molecule)

Psychiatr z Univerzity v Novém Mexiku v letech 1990–1995 vedl první po dvaceti letech v USA schválený výzkum psychedelické látky DMT. Dobrovolníci popisovali zážitky podobné klinické smrti: tunel, světlo, setkání s bytostmi. Strassman přišel s odvážnou hypotézou, že šišinka v mozku může uvolňovat DMT v okamžiku zrození a smrti, jako by otevírala dveře duše. Všiml si také, že šišinka je u embrya viditelná zhruba čtyřicátý devátý den, a přesně tak dlouho podle Tibeťanů trvá putování duše bardem.

Co na to říkají výzkumy: Sám autor to nazýval spekulací. V roce 2019 vědci zjistili DMT v mozcích potkanů a jeho hladina po zástavě oběhu rostla. U lidí neexistuje důkaz, že šišinka vytváří DMT v množství, které by mohlo vyvolat takové zážitky. DMT je v Polsku nelegální a nikoho k žádným pokusům nabádáme.

Mnoho životů, mnoho mistrů

Brian Weiss, 1988 (Many Lives, Many Masters)

Psychiatr z Miami popsal pacientku Catherine, která si v hypnóze měla vybavit desítky dřívějších životů, od starověkého Egypta až po 20. století. Její úzkosti prý slábly, když v předchozích vtěleních objevovala jejich „zdroj“. Mezi životy předávala slova „mistrů“, duchovních učitelů. Kniha se prodala v milionech výtisků a zpopularizovala regresi.

Co na to říkají výzkumy: Nikdo nezávisle neověřil životy Catherine. Psychologové připomínají, že v hypnóze snadno vznikají přesvědčivé, ale falešné vzpomínky.

Dvacet případů naznačujících reinkarnaci

Ian Stevenson, 1966 (Twenty Cases Suggestive of Reincarnation)

Nejdůležitější výzkumná kniha v tomto oboru. Stevenson popisuje děti z Indie, Srí Lanky, Brazílie, Aljašky a Libanonu, mimo jiné Imada Elawara a Swarnlatu Mishru. U každého případu uvádí, co dítě řeklo, co ověřil a jaká další vysvětlení připadají v úvahu.

Co na to říkají výzkumy: Psáno opatrně, vědeckým jazykem. I kritici přiznávají, že Stevenson byl důkladný, i když nesouhlasí s jeho závěry.

Život před životem

Jim B. Tucker, 2005 (Life Before Life)

Stevensonův nástupce na Virginské univerzitě shrnuje čtyřicet let výzkumu dětí. Ve druhé knize, „Return to Life“ z roku 2013, popisuje americké případy, mimo jiné Jamese Leiningera a Ryana Hammonse, a navrhuje vlastní hypotézu: že vědomí může být něčím základním, a ne výtvorem mozku.

Co na to říkají výzkumy: Je to filozofická hypotéza, ne výsledek experimentu. Tucker sám píše o slabinách těchto případů.

Život po životě

Raymond Moody, 1975 (Life After Life)

Lékař shromáždil svědectví lidí, kteří přežili klinickou smrt. To on zpopularizoval název „zážitek blízký smrti“: vystoupení z těla, tunel, světlo, setkání se zemřelými blízkými a přehled života. Kniha o reinkarnaci nemluví přímo, ale otevřela na Západě otázku, co se děje s vědomím v okamžiku smrti.

Co na to říkají výzkumy: Samotné zážitky jsou dobře zdokumentované a dodnes zkoumané. Spor se týká toho, zda jde o důkaz života po smrti, nebo o reakci umírajícího mozku.

Tibetská kniha mrtvých

tibetská tradice, 14. stol., překlad 1927 (Bardo Thödol)

Text, který se zemřelému předčítá po čtyřicet devět dní. Provází ho bardem: nejprve jasné světlo, poté mírné i hrozivé vize, až po výběr nového lůna. Učí, že všechny tyto obrazy jsou projekcí mysli a že jejich rozpoznání přináší osvobození. Na Západ se dostal v roce 1927 díky překladu Evanse-Wentze a četl ho mimo jiné Carl Gustav Jung.

Co na to říkají výzkumy: Je to náboženský text, ne svědectví k ověření. Jeho obrazy překvapivě připomínají popisy z knih Moodyho a Strassmana.

Hypnotická regrese: pozor

Hypnotická regrese spočívá v tom, že hypnotizér vede člověka „zpět“, do dětství a pak k domnělým předchozím životům. Proslavily se knihy amerického psychiatra Briana Weisse, například „Mnoho životů, mnoho mistrů“ z roku 1988.

Výzkumy psychologů jsou tu ale jednoznačné. Kanadský psycholog Nicholas Spanos ukázal v devadesátých letech, že se „předchozí životy“ vyprávěné v hypnóze přizpůsobují tomu, co hypnotizér naznačil před sezením. Hypnóza paměť nezlepšuje, zato zvyšuje jistotu u falešných vzpomínek. Lidé v regresi často pletou historická fakta a překvapivě mnoho z nich „bylo“ Kleopatrou nebo rytířem.

Proto je regrese zajímavý zážitek a někdy zdroj náhledu do sebe sama, ale není důkazem reinkarnace. Pokud někdo prožívá těžké emoce, je lepší hledat pomoc u psychologa nebo psychoterapeuta s oprávněním.

Zajímavosti

Odkud to slovo pochází. „Reinkarnace“ pochází z latiny a znamená „opětovné vtělení“, doslova „opětovný vstup do těla“. Řekové říkali metempsychóza, tedy „přechod duše“.

Čína a úřední vtělení. V roce 2007 vydal čínský úřad pro náboženské záležitosti předpisy, podle nichž rozpoznání znovuzrozeného tibetského lamy vyžaduje souhlas státu.

Řeka zapomnění. U Platóna pijí duše před novým životem vodu z řeky zapomnění. Odtud dodnes mluvíme o „pohrouzení do zapomnění“ a Řekové tu řeku nazývali Léthé.

Čtyřicet devět dní. V tibetské tradici prochází zesnulý bardem až čtyřicet devět dní. Po tu dobu se rodina modlí a čte mu texty.

Dalajlama oznamuje. V červenci 2025 oznámil čtrnáctý dalajlama, že po jeho smrti bude instituce dalajlamy pokračovat a jeho nástupce určí jeho vlastní nadace.

Znamení Tlingitů. Tlingitové z Aljašky ukazovali před smrtí příbuzným znamení, podle nichž je měli poznat v novém dítěti. Stevenson popsal několik takových případů.

Nerozhodujeme, zda reinkarnace existuje. Věda ji nepotvrdila ani nevyloučila a poctiví badatelé na obou stranách mluví o „případech, které ji naznačují“, ne o důkazech. U každého příběhu oddělujeme to, co lze ověřit v dokumentech, od výpovědí a od legendy. Píšeme s úctou k věřícím i nevěřícím.

Nejčastější otázky

Je reinkarnace dokázaná?

Ne. Jsou případy, které badatelé nazývají „naznačující reinkarnaci“, ale žádný není důkazem, který by přesvědčil vědu. Není ani důkaz, že reinkarnace neexistuje.

Kdo zkoumal reinkarnaci vědecky?

Nejznámější je psychiatr Ian Stevenson z Virginské univerzity, který od roku 1961 do roku 2007 sbíral výpovědi dětí z celého světa. V jeho práci pokračuje Jim Tucker a na Islandu to zkoumal Erlendur Haraldsson.

Kolik Poláků věří v reinkarnaci?

Podle průzkumu CBOS z roku 2012 asi čtvrtina Poláků, často vedle křesťanské víry.

Která náboženství v reinkarnaci věří?

Hinduismus, buddhismus, džinismus, sikhismus, Drúzové, část proudů kabaly a mnoho tradičních národů. Věřili v ni také Pythagoras, Platón a podle Caesara druidové.

Ukazuje hypnotická regrese předchozí životy?

Výzkumy ukazují, že v hypnóze snadno vznikají falešné vzpomínky, které působí velmi skutečně. Nejslavnějším příkladem je případ Bridey Murphyové, vysvětlený kryptomnézií.

V jakém věku děti mluví o předchozím životě?

Obvykle začínají mezi druhým a čtvrtým rokem života a kolem šesti, sedmi let přestávají a často zapomínají.

Zdroje