Gaia, pramáti
V Hésiodově „Theogonii“ (kolem roku 700 př. n. l.) vystupuje Gaia hned po Chaosu. Sama porodí Úrana, tedy nebe, a s ním titány. Řekové v ní viděli matku všeho, co žije.
Nejstarší magie byla magií přírody. Lidé věřili, že Země je živá matka: rodí rostliny a zvířata, živí všechno, co žije, a nakonec přijímá zemřelé. Řekové ji nazývali Gaia, východní Slované mluvili o Matce vlhké zemi. Stromy, prameny, kameny a háje měly své duchy a roční období udávala rytmus obřadů.
V Hésiodově „Theogonii“ (kolem roku 700 př. n. l.) vystupuje Gaia hned po Chaosu. Sama porodí Úrana, tedy nebe, a s ním titány. Řekové v ní viděli matku všeho, co žije.
Kamenná soška ženy stará asi 30 tisíc let, nalezená v Rakousku v roce 1908. Někteří badatelé vidí v takových soškách symbol plodnosti nebo Matky Země. Jejich skutečný význam zůstává záhadou.
Mokoš byla jedinou bohyní v panteonu, který kníže Vladimír postavil v Kyjevě v roce 980. Spojovala se se zemí, vlhkostí, předením a péčí o ženy. Východní Slované uctívali také Matku vlhkou zemi a přísahali na ni.
Slované a Baltové uctívali bohy ne v chrámech, ale často v posvátných hájích. Středověcí kronikáři psali, že v nich nesmělo být káceno žádné strom. Slovo „gaj“ (háj) se dodnes skrývá v názvech mnoha polských obcí.
Plinius Starší popsal, jak galští druidové v bílých rouchách stínali jmelí z dubu zlatým srpem. Dub byl pro ně posvátným stromem a jmelí, které na něm rostlo, platilo za dar nebes.
Patnáctého srpna se v Polsku světí kytice z bylin, obilí, květin a plodů. Věřilo se, že nabývají léčivé moci a šalvěj schovaná pod došky chrání dům před zlem. Tak přežily dávné obřady přírody v nové podobě.
V 70. letech 20. století navrhli James Lovelock a Lynn Margulisová dívat se na Zemi jako na jediný samoregulující se systém: život mění složení vzduchu, klima a oceány. Název „Gaia“ navrhl Lovelockovi spisovatel William Golding. To už je věda, ne magie, ale sen o živé Zemi se vrátil v nové podobě.
V Hésiodově „Theogonii“ Gaia sama rodí nebe, hory a moře. Podle mýtu jí věštírna v Delfách patřila jako první, než ji převzal Apollón.
Římané uctívali Tellus, Matku Zemi. Dne 15. dubna slavili Fordicidia, svátek, který měl zajistit úrodnost polí a stád.
Východní Slované uctívali Matku Zemi vlhkou. Přísahalo se na ni dotykem země nebo s drnem položeným na hlavě.
Litevská bohyně země. Dříve se jí obětoval chléb a několik kapek piva a zem se líbala ráno i večer.
V severské mytologii je Jörð, tedy prostě „Země“, matkou Thora, boha hromu.
V Rgvédu tvoří Prithiví, Země, a nebeský otec Djaus dvojici rodičů světa.
Hou Tu, „Vládkyně Země“. Císaři dynastií Ming a Čching přinášeli oběti zemi v pekingském Chrámu Země v den letního slunovratu.
U lidu Akan je to bohyně země a plodnosti. V některých oblastech se ve čtvrtek, v její den, tradičně nepracuje na poli.
Matka Země národů And. Srpen je jejím měsícem: lidé „krmí“ zemi tím, že do ní zakopávají jídlo, listy koky a chichu.
Země, Papatūānuku, a Nebe, Ranginui, ležely v objetí. Jejich syn Tāne, bůh lesů, je rozdělil, aby do světa pronikl světlo.
Slované věřili, že v pramenech přebývají duchové. Kronikář Thietmar psal o svatém prameni Glomač u Labe: když se plnil obilím a žaludy, věštil mír a úrodu, a když krví a popelem, válku.
Dub, nejmohutnější strom lesa, badatelé u Slovanů spojují s Perunem, bohem hromu; pramenů o tom je málo. Nejslavnější polský dub, Bartek, roste v Zagnańsku a je mu několik set let.
Lípy se vysazovaly u domů a kapliček, protože platily za strom mírný a ochranitelský. Kochanowski v epigramu „Na lipę“ psal jejím jménem: „Hosti, sedni si pod mé listí a odpočiň si!“
Na Letnice se domy a dvory zdobily zelenými větvičkami, nejčastěji březovými. Tento zvyk se nazýval majení; měl chránit před zlem a přivolat úrodu.
Kořeny stromů se spojují s podhoubím v mykorhizu. V roce 1997 Suzanne Simardová v časopise Nature ukázala, že touto cestou mohou mezi stromy putovat uhlík; časopis to na obálce nazval „Wood Wide Web“. Přehledová studie z roku 2023 však dospěla k závěru, že důkazů ze skutečných lesů je málo a oblíbené příběhy o stromech sdílejících potravu je výrazně předbíhají.
Na dožínkách se z posledních klasů pletl věnec. Poslední snop se uctíval, protože se věřilo, že v něm sídlí síla úrody.
Brtníci vydlabávali v živých stromech brtě, tedy dutiny pro divoké včely. V roce 2020 bylo brtnictví Polska a Běloruska zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Thietmar psal, že hora Ślęża byla uctívána pohany. Na jejích svazích stojí dávné kamenné sochy, mimo jiné medvěd a „panna s rybou“, a vrchol obklopuje kamenný val.
Dávní Slované žili v rytmu slunce. Nejdůležitější svátky připadaly na dobu slunovratů a rovnodenností, kdy příroda měnila tvář.
Loučilo se se zimou tak, že se topila nebo pálila slaměná figurína Marzanny, a do vsi se vnášela zelená větev, tedy gaik. Církev se tento zvyk pokusila zakázat už ve středověku, a přesto přetrval dodnes.
Pálily se ohně a skákalo se přes oheň, dívky pouštěly na vodu věnce a odvážlivci hledali v lese květ kapradiny. Byliny sbírané té noci měly mít zvláštní moc.
Z posledních klasů se uplétal věnec a nesl se hospodáři. Poslední drn obilí se někdy nechával na poli a nazýval se „křepelka“ nebo „brada“. Věřilo se, že se v něm ukrývá duch úrody.
Svátek památky předků, slavený i na jaře. Duším se nechávalo jídlo a na rozcestích se zapalovaly ohně, aby se mohly ohřát a najít cestu domů. Adam Mickiewicz tento obřad zvěčnil v „Dziadech“.
Po nejdelší noci se slunce začalo vracet. Chodilo se po domech s přáním úrody a v koutě světnice se stavěl snop obilí. Mnoho z těchto zvyků přešlo do Štědrého večera.
Tolik let je Zemi. Kdyby se její dějiny vešly do jednoho dne, člověk by se objevil pár sekund před půlnocí.
Václavka tmavá v Modrých horách v Oregonu zabírá asi 9 km² lesa. Je to jediný organismus a jeho stáří se odhaduje na tisíce let.
Borovice osinatá z Kalifornie je stará přes 4800 let. Přesné místo, kde roste, se drží v tajnosti, aby byla chráněna.
V roce 1983 vytvořili Lovelock a Andrew Watson model Daisyworld: světlé a tmavé sedmikrásky udržovaly teplotu planety téměř stálou, i když její slunce svítilo čím dál silněji.
V roce 2008 zapsal Ekvádor jako první země do ústavy práva přírody a nazval ji Pacha Mama.
Slavíme ho 22. dubna. První se konal v USA v roce 1970 a do ulic tehdy vyšlo asi 20 milionů lidí.
Pod každým krokem v lese se táhnou kilometry podhoubí. Stromy spí, pijí, brání se a sdílejí s houbami cukr. Pojď s námi pod zem.
V noci větve bříz klesají až o 10 cm a ráno se zase zvedají. Vědci to změřili laserovým skenerem ve Finsku a Rakousku.
Na Novém Zélandu byl uříznutý pařez stromu kauri stále živý. Sousední stromy s ním srostly kořeny a v noci mu posílaly vodu.
Sazenice topolu a javoru rostoucí vedle poškozených sousedů si samy posilovaly obranu. Signál pravděpodobně putoval vzduchem. Metoda tohoto výzkumu byla kritizována, ale pozdější práce potvrdily, že rostliny reagují na těkavé signály poškozených sousedů.
Houba, kterou sbíráme, je jen plodnice, jako jablko na jabloni. Větší část houby žije pod zemí jako podhoubí.
Hyfy podhoubí mají průměr asi 2–10 µm, jsou tedy zhruba desetkrát tenčí než lidský vlas.
V jednom gramu lesní půdy mohou být desítky metrů hub vláken.
Houby jsou příbuznější se zvířaty než s rostlinami. Společně se zvířaty patří do jedné velké větve života.
Mykorhiza je dohoda mezi kořenem a houbou. Strom odevzdává cukry z fotosyntézy a houba přináší vodu, fosfor a dusík z míst, kam kořen nedosáhne.
Ektomykorhiza: houba obalí konec kořene pláštěm a proniká mezi buňky. Tak žijí hřiby, kozáci, klouzci a muchomůrky se stromy našich lesů.
Arbuskulární mykorhiza: hyfy pronikají dovnitř buněk kořene a vytvářejí tam stromkovité struktury. Je to nejčastější typ, má ji asi 72 % rostlin.
Suzanne Simardová ukázala v časopise „Nature“, že uhlík putoval podhoubím z břízy do douglasky a zastíněná douglaska ho dostávala víc. Později se upozorňovalo, že netto se přenášelo málo uhlíku a část mohla projít půdou, ne podhoubím.
Rajčata propojená podhoubím posilovala obranu, když sousední rajče napadla choroba (alternarióza).
Bob propojený podhoubím s rostlinou napadenou mšicemi vytvářel těkavé látky, které mšice odháněly a lákaly jejich nepřátele.
Když douglasku okusovaly housenky, propojené sazenice borovice těžké v květináčích zvyšovaly aktivitu obranných enzymů.
Mykorhiza je dobře prozkoumaný fakt potvrzený tisíci studií.
Především houby, zejména ty způsobující bílou hnilobu, dokážou ligninu úplně rozložit. Bez nich by les tonul v mrtvém dřevě.
Tak to bylo v pokusech v květináčích s rajčaty, bobem a sazenicemi stromů. V dospělém lese se to neprokázalo.
Přehled z roku 2023 pro to nenašel žádné recenzované důkazy a starší výsledky byly často přehnaně citovány.
Elektrické impulzy v podhoubí se skládají do vzorců. Badatel je přirovnal k asi 15–20 základním „slovům“, ale nikdo neví, jestli jde o jazyk.
Václavka tmavá v Modrých horách v Oregonu je jeden organismus na asi 9 km² lesa. Její stáří se odhaduje na tisíce let.
Čarodějné kruhy rostou každý rok směrem ven. Kruh u Belfortu ve Francii má asi 600 m v průměru a je starý přes 700 let.
Je to jedno. 29 let výzkumu ve Švýcarsku ukázalo, že způsob sběru nesnižuje budoucí úrodu.
V téže studii šlapání po hrabance výrazně snižovalo počet plodnic. Chodi po cestách všude, kde to jde.
Nejedlé a jedovaté houby jsou také partneři stromů. Nech je být, les je potřebuje.
Insignis, 2023
Otwarte, 2016
Podhoubí není vidět, ale doma ho lze spatřit i spočítat.