
Panenka Marzanna
slovanské obřady
Takhle to vypadá na tvém profilu
Tento artefakt čeká někde v lese. Když ho najdeš při houbaření, jeho animovaná ikona se rozsvítí ve tvých Trofejích, ve Vitríně artefaktů. Běžný artefakt dává 5 b. v lize.
Marzanna je slaměná panenka symbolizující zimu, která se na uvítanou jara topí nebo pálí, dnes obvykle 21. března. Zvyk pochází ze starých slovanských obřadů a už v roce 1420 s ním bojoval poznaňský synod.
Původ
Marzanna je slaměná figurína zimy a smrti z jarních obřadů západních Slovanů, známá také jako Śmiertka, Smrt či Morena. Nejstarší polská svědectví pocházejí z 15. století: zvyk zakázal synod poznaňské diecéze v roce 1420 a Jan Długosz popsal Marzannu jako bohyni.
Historie
Dříve se obřad konal nikoli 21. března, ale na čtvrtou neděli postní, v mnoha krajích zvanou „smrtná“ nebo „bílá“. Mládež vyráběla panenku ze slámy, oblékala ji do ženských hadrů, korálů a stuh, někdy i do čepce vdané ženy. Takto vystrojená Marzanna se stávala vtělením všeho zlého: zimy, hladu před novou úrodou, nemocí i samotné smrti.
Figuru nosili po vsi s písněmi, v nichž vyháněli Smrt z vesnice. Potom ji odnesli za hranice vsi, k řece nebo rybníku, svlékli ji, někdy zapálili a hodili do vody. Důležité bylo, aby ji voda unesla, protože spolu s panenkou odplouvala i zima. Cestou zpátky se nesmělo ohlížet, protože kdo se ohlédl, mohl onemocnět nebo přivolat Smrt zpět.
Hned po rozloučení se zimou se vítalo jaro. Do vsi se přinášela zelená větev nebo stromek ozdobený stuhami a vyfouklými vejci, zvaný gaik nebo „nové léto“, a s ním se za zpěvu chodilo od domu k domu. Smrt odcházela a život se vracel.
Církev se po staletí snažila tento zvyk zakázat. Poznaňský synod v roce 1420 nařídil kněžím dohlížet, aby se o prostřední neděli postní nevynášela „smrt“ a netopila se ve vodě. Obřad však přežil a kronikář Jan Długosz v 15. století označil Marzannu za dávnou polskou bohyni, přirovnávanou k římské Ceres. Část dnešních badatelů ji opatrně považuje spíše za obřadní postavu než za jisté božstvo.
Jak působí
Podle obřadu se panenka oblečená do ženského kroje a ozdobená stuhami nosila s písněmi po vsi a pak se spálila nebo utopila v řece. S ní měla odejít zima, nemoci i všechno zlé. Cestou domů se nesmělo ohlížet zpátky, aby si člověk nepřivolal neštěstí.
Síly
- Vyhnání zimy: Podle pověr utopení nebo spálení figuríny ukončilo zimu a otevřelo cestu jaru.
- Odehnání nemocí: Spolu s figurínou měly z vesnice odejít morové rány, hlad a smrt.
- Zákaz ohlížení: Kdo se po obřadu ohlédl, mohl na sebe přivolat neštěstí nebo nemoc.
- Přivolání úrody: Rozloučení s Marzannou a přivítání gaiku mělo zajistit úrodná pole v novém roce.
Osudy
Figuríny Marzanny ze své podstaty nepřežily, protože každá se topí nebo pálí. Zvyk stále žije v polských školách a školkách první jarní den, i když dnes se topení často nahrazuje pálením na břehu nebo symbolickým rozloučením, aby se neznečišťovaly řeky.
V kultuře
Marzanna se objevuje v mnoha polských básních a písničkách pro děti o příchodu jara. Její česká a slovenská obdoba, Morana, je tam hrdinkou naprosto stejného obřadu.
Zajímavost
Jan Długosz v 15. století popsal Marzannu (u něj „Marzyana“) jako polskou bohyni, obdobu římské Cerery.